Jdi na obsah Jdi na menu
 


NĚKOLIK INFORMACÍ O RUSKU

13. 5. 2009

Tyto informace jsou převzaty z nejrůznějších internetových stránek. Především http://www.mujweb.cz/www/geka/sssr.htm

NÁRODNOSTNÍ ÚZEMNĚ SPRÁVNÍ DĚLENÍ

RUSKÉ FEDERACE

 

republika, auton.

oblast, okruh

rozloha

tis. km

obyvatelstvo k 1.1. 1994

(v tisících)

husto-

ta

ob./km

hlavní město

 spr. středisko

titulární

národ-

nost

Ruská federace

17075,4

  148  366

8,7

Moskva

82 %

1.        Karélie

172,4

         794

4,6

Petrozavodsk

10 %

2.        Komi

415,9

      1 228

3,0

Syktyvkar

23,3 %

3.        Mordva

26,2

         965

37

Saransk

32,5 %

4.        Čuvašská r.

18,3

      1 359

74

Čeboksary

67,8 %

5.        Marij El

23,2

         765

33

Joškar-Ola

43,3 %

6.        Tatarstán

68,0

      3 744

54

Kazaň

48,5 %

7.        Udmurtie

42,1

      1 641

39

Iževsk

30,9 %

8.        Baškortostán

143,6

      4 055

28

Ufa

21,9 %

9.        r. Adygeja

7,6

        449

57

Majkop

22,1 %

10.     Karačajevo-Čerkesská r.

14,1

        434

30

Čerkessk

31,2 a 9,7

11.     Kabardino-Balkarská r.

12,5

        786

62

Nal'čik

48,2 a 9,4

12.     Sev. Osetie

8,0

        650

80,5

Vladikavkaz

53,0 %

13.     Ingušetie

3,2

        170

47

Nazraň

 

14.     Čečensko

16,1

      1 120

72,5

Groznyj

90 %

15.     Dagestán

50,3

      1 953

37

Machačkala

80,2 %

16.     Kalmykie/

Chalm-Tangč

75,9

         321

4,3

Elista

45,4 %

17.     r. Altaj

92,6

         198

2,1

Gorno-Altajsk

31,0 %

18.     Chakasská r.

61,9

         584

9,2

Abakan

11,1 %

19.     Tuva/Tyva

170,5

         306

1,8

Kyzyl

64,3 %

20.     Burjatská r.

351,3

       1 053

3,0

Ulan-Ude

24,0 %

21.     Sacha/

Jakutská r.

3103,2

       1 061

0,4

Jakutsk

33,4 %

Židovská AO(oblast)  36,0          218 6,0 Birobidžan  

 

Autonomní okruhy

1.        Komi-Permjacký AO

32,9

     160

4,8

Kudymkar

60,2 %

2.        Něnecký AO

176,7

       51

0,3

Nar'jan Mar

11,9 %

3.        Chanty-Mansijský AO

523,1

   1 312

2,4

Chanty-Mansijsk

0,9 a 0,5 %

4.        Jamalo-Něnecký AO

750,3

      469

0,7

Salechard

4,2 %

5.        Dolgano-Něnecký* AO (Tajmyrský AO)

862,1

        49

0,06

Dudinka

8,9 a 4,4 %

6.        Evencký AO

767,6

        23

0,03

Tura

14,0 %

7.        Usť-Ordinský Burjatský

22,1

      143

6,2

Usť-Orde

36,3 %

8.        Aginský Burjatský AO

19,0

        79

4,1

Aginskoje

54,9 %

9.        Čukotský AO

737,7

       113

0,2

Anadyr

7,3 %

10.     Korjacký AO

301,5

        35

0,1

Palana

16,5 %

 Jazyková struktura

Pestrému národnostnímu složení odpovídá jazyková diverzita, která je také vzhledem k obrovské rozloze území veliká. Přitom ale cca 80 % obyvatel hovoří jazyky indoevropskými. Mezi nimi výjímečné postavení zaujímají jazyky

- slovanské (ruský, ukrajinský, bělorusský, polský, bulharský). Zbytek představují jazyky

- baltské (litevský, lotyšský), románské (moldavský, řecký), germánské (německý), íránské (těmi hovoří Tádžikové, obyvatelé Pamíru, Kurdové, kavkazští Talyši, Tatové a Osetové); samostatné skupiny představují jazyk arménský a židovský.

Ostatní jazyky patří v podstatě ke 3 dalším hlavním lingvistickým rodinám. Na Altajskou jazykovou rodinu připadá více než 15 % populace, přičemž téměř všechny jazyky této rodiny náleží k turkické větvi. Turkickými jazyky hovoří Čuvaši, Tataři, Baškirci, Nogajci a Kumykové v Dagestánu, Karačajevci, Balkarci, Ázerbajdžánci, Gagauzové v Moldávii, Turkmeni, Uzbekové, Karakalpakové, Kazaši, Kirgizové, Altajci, Chakasové, Tuvinci včetně Tofalárů (Tofů), Šorcové, Jakuti a Dolgané.

Zbytek populace používá jazyky kavkazské (2,7 %) a uralské (1,6 %) rodiny. V rámci kavkazské rodiny rozlišujeme kvartelskou větev (Gruzíni a Adžarci; někdy je považována za samostatnou jazykovou rodinu), abcházsko-adygejskou větev (Abcházové, Kabardinci, Čerkesové a Adygejci), čečenskou nebo čečensko-ingušskou větev a dagestánskou větev se čtyřmi jazykovými skupinami (hlavními představiteli jsou Avarové, Laksové, Darginci, Tabasaránové, Lezginci, Agulové a Rutulci).

Uralskou jazykovou rodinu tvoří větev ugro-finská (jejími jazyky hovoří Estonci, Karelové, Finové, Saamové - Laponci, Komijci a Komi-Permjakové, Udmurti, Marijci, Mordvini, Chantové a Mansové) a samodijská (zastarale byli její příslušníci označováni jako Samojedi; jedná se o etnické skupiny Něnců a Enců, INganasanů a Selkupů).

Zanedbatelný počet obyvatel hovoří jazyky čukotsko-kamčatské (Čukčové, Korjaci a Itelmeni) a eskymácko(eskimo)-aleutské rodiny jazyků.

Naprostá většina jazyků turkické větve altajské rodiny, stejně jako íránské větve indoevropské jazykové rodiny používala původně arabského písma (jednalo se pochopitelně jen o významnější jazyky; řada jazyků vůbec do sovětské vlády neměla psanou formu, tedy ani literaturu). Používat jej ale bylo povoleno jen do r. 1928, po té se přešlo na upravenou latinku a po r. 1938 na upravenou azbuku. Jednalo se o obrovský násilný zásah do života jedné generace obyvatel, s jehož následky se společnost potýká dodnes.

Na příkladě některých národnostních kavkazských republik lze dokumentovat nešťastnou, resp. úmyslnou "národnostní politiku" stalinského období, když docházelo k administrativnímu spojování etnik, která k sobě nepatřila a naopak. Tak se nácházejí v jednom útvaru Čerkesové hovořící kavkazským jazykem a turkičtí Karačajevci, stejně jako v druhém kavkazští Kabardinci/Kabardové a turkičtí Balkaři. Snahy o vytvoření nových přirozenějších útvarů jsou pak pochopitelnější.

Vývoj obyvatelstva a národnostního složení

První sčítání lidu na území sovětského státu v r. 1926 registrovalo celkem 194 národů a národností; cenzus v r. 1979 již jen 109, resp. 101 ale poslední již "svobodné" sčítání před rozpadem SSSR v r. 1989 uvádí statistické údaje celkem za 128 samostatných národností, z toho je 114 autochtonních, resp. těch, které již byly v rámci starších sčítání registrovány (ostatní tvoří cizinci usazení na území bývalého SSSR relativně krátkou dobu). Snížení počtu národností šlo na vrub etnické konsolidace a asimilace, resp. přesněji řečeno rusifikace. Řada malých a menších etnických skupin se spojila v národnosti (tak vznikla např. národnost Chakasů) nebo splynula s početnější (dominantní) národností (takto byl posílen početní růst Tatarů zejména v předválečném období).

Z uvedeného počtu národností však pouze 22 (s "Dagestánci" 23) mělo v r. 1989 více než 1 milión příslušníků, 27 více než půl miliónu a 55 (nyní již 56) více než 100 000 obyvatel. Naopak v případě cca 30 etnik nedosahuje počet jejich příslušníků ani 10 000.

Nejpočetnějším národem jsou Rusové (nyní asi 147 mil. příslušníků v rámci bývalého Svazu). Za vlády Stalina v důsledku krutých represí, kterým byly vystaveny celé národnosti, se podíl Rusů na celkovém počtu obyvatel SSSR, i přes nižší (ale v té době ještě vysokou) demografickou vitalitu (natalitu obyvatelstva), stále mírně zvyšoval (v r. 1926 činil 52,9 %, v r. 1959 pak 54,6 %). Od poloviny 50. let se jejich zastoupení snižuje, rychlejším tempem zejména v posledních (80.) letech. Ke sčítání v r. 1989 činil jejich podíl již jen 50,8 %.

V celém sledovaném období (období sovětského státu) se snižoval podíl druhého nejsilnějšího etnika na území bývalého SSSR - Ukrajinců. Zatímco v r. 1926 činil jejich podíl na celkovém počtu obyvatel tehdejšího svazu 21,2 %, v r. 1959 klesl na 17,8 % a v r. 1989 až na 15,5 % (44,2 mil. obyvatel).

Podíl ostatních národností byl již výrazně nižší. Zastoupení třetího slovanského národa - Bělorusů bylo dlouhodobě víceméně stabilní (v r. 1926 3,2 %, v r. 1959 3,8 % a v r. 1989 3,5 % a 10 036 000 obyvatel). Původně početně mnohem slabší etnika udržovala nebo dokonce zvyšovala svůj podíl na celkovém počtu obyvatel díky podstatně vyššímu přirozenému přírůstku. Prakticky neměnný byl podíl Tatarů (2,3 % v r. 1926, 2,4 % v r. 1959 a 2,3 % a 6 649 000 příslušníků v r. 1989), Gruzínů (1,2 % v r. 1926, 1,3 % v r. 1959 a 1,4 %, tj. 3 981 000 obyvatel v r. 1989) a Moldavanů (1,1 % v r. 1959 a 1,2 % , 3 352 000 obyvatel v r. 1989). Kazaši se na svoji původní úroveň (2,7 % v r. 1926) dostali až v 80. letech (2,85 % a 8 136 000 obyvatel v r. 1989) přes hluboký pokles v důsledku stalinských represí a násilné asimilace zejména ve válečném období (ještě v r. 1959 činil jejich podíl jen 1,7 %).

Zásluhou tradičně vysoké úrovně natality a především výraznému poklesu úmrtnosti v posledních 20 letech zaznamenaly největší populační růst doprovázený i zvýšením podílu na celkovém počtu obyvatel bývalého SSSR národy a národnosti asijských republik. Největší progres (změna) jde na vrub Uzbeků (v r. 1926 3 989 000 obyvatel a 2,7 %, v r. 1989 16 698 000 obyvatel a 5,8 %) a Tádžiků (v r. 1926 981 000 obyvatel a 0,67 %, v r. 1989 4 215 000 obyvatel a 1,48 %). Za nimi následují Ázerbajdžánci (v r. 1926 1 713 000 obyvatel a 1,17 %, v r. 1989 6 770 000 obyvatel a 2,37 %), Turkmeni (v r. 1926 764 000 obyvatel a 0,52 %, v r. 1989 2 729 000 obyvatel a 0,96 %) a Kirgizové (v r. 1926 763 000 obyvatel a 0,52 %, v r. 1989 2 529 000 obyvatel a 0,89 %). Vliv islámských tradic s tendencí k početným rodinám je naprosto zřetelný. Vždyť také etnikem, které zaznamenalo vůbec největší relativní růst byli Turci. V r. 1926 jich bylo jen 8 600 a tvořili pouhých 0,006 % celkového počtu obyvatel

(v r. 1959 ještě 35 000 obyvatel a 0,017 %), ale při posledním sčítání v r. 1989 činila analogická čísla již 208 000 a 0,073 %.

Z nemuslimských národností významnější nárůst, když nepočítáme některá malá etnika, do jisté míry sebezáchovně vykázali jen křesťanští Arméni (v r. 1926 1 568 000 obyvatel a 1,07 %, r. 1989 4 623 000 obyvatel a 1,62 %). V případě většiny ostatních národností se jejich podíl na celkovém počtu obyvatel, logicky také z důvodu nízké početnosti, snižoval. Nepříznivě se tato skutečnost promítala zejména do populačního vývoje v pobaltských republikách. Zatímco početnější Litevci si svoje zastoupení víceméně udržovali (v r. 1959 2 326 000 obyvatel a 1,11 %, v r. 1989 3 067 000 obyvatel a 1,07 %), demograficky evropské populace Lotyšů a Estonců se v "ruském moři" pomalu ztrácely (v r. 1959 0,67 %, resp. 0,47 % a v r. 1989 0,51 %, resp. 0,36 %).

Intenzívní asimilace doprovázená v některých případech i emigrací byla důvodem výrazného relativního, ale také celkového absolutního úbytku Židů (v r. 1926 2 672 000 příslušníků a 1,82 %, v r. 1989 již jen 1 378 000 obyvatel a 0,48 %, přičemž jejich úbytek se

v posledním období ještě více prohloubil rozsáhlou organizovanou emigrací do Izraele), Poláků, kteří se na území SSSR ocitli vesměs nedobrovolně v souvislosti s rozdělením Polska mezi Hitlerem a Stalinem a novým poválečným uspořádáním (v r. 1959 1 380 000 obyvatel a 0,66 %, v r. 1989 1 126 000 obyvatel a 0,39 %), Karelů (v r. 1926 248 000 obyvatel a podíl 0,17 %, v r. 1989 131 000 obyvatel a 0,046 %) a Finů (135 000 příslušníků a 0,092 % podíl v r. 1926 a 67 000 obyvatel a 0,023 % v r. 1989), ale i asimilujících se Mordvinů (v r. 1926

1 340 000 obyvatel a 0,91 %, v r. 1989 jen 1 154 000 příslušníků a podíl 0,40 %). Analogický populační vývoj můžeme sledovat i v případě poměrně nedávno (19. a 20. století) přesídlených Čechů a Slováků.

Pozoruhodný je absolutní přírůstek Němců ve srovnání let 1926 (1 239 000 obyvatel a 0,84 %) a 1989 (ještě 2 039 000 obyvatel a podíl 0,71 %). Největší nárůst se však odehrál již v předválečném období (stěhování německých levicově orientovaných obyvatel - antifašistů do Kazachstánu a Kirgízie; dřívější německé osídlení bylo soustředěno v Povolží), přičemž nutno poznamenat, že ve válečném a poválečném období se Němci v soupisech obyvatelstva neuváděli (přitom jejich faktický počet značně stoupl v souvislosti s nuceným pobytem válečných zajatců v pracovních táborech GULAG).. Jejich stav v posledních letech, podobně jako v případě Židů v souvislosti s organizovaným přesunem do Německa, výrazně poklesl.

Regionálně největší etnickou a jazykovou diverzitu najdeme na Kavkaze, kde na relativně malé ploše sídlí několik desítek národů, národností, etnických a etnografických skupin. Tato oblast byla v historii vždy důležitou křižovatkou migrujících obyvatel (národů). Vznikly zde i nejstarší státní útvary na území bývalého SSSR (např. říše Urartu v 9.-6. století př.n.l.). Nepočítáme-li ruské (alochtonní) obyvatelstvo a zakavkazské Gruzíny a Ázerbajdžánce, představují největší společenství v tomto regionu obyvatelé Dagestánu (v r. 1991 celkem 1,9 mil. a v r. 1994 2,1 mil. obyvatel), kteří netvoří zdaleka jednolité etnikum, ale naopak patrně nejrozmanitější etnickou pospolitost vyskytující se na tak malém území (50 000 km2) na světě. Přitom republiku ještě tvoří dvě naprosto rozdílné fyzickogeografické oblasti - stepní přikaspická a velehorská kavkazská. Dagestánci (Dagestánské národnosti) je souhrnné označení pro více než 30 etnických a dnes již vesměs etnografických skupin, žijících na území Dagestánu a částečně i přilehlých oblastí Ázerbajdžánu, Gruzie a Ruské federace. Obyvatelé nemluví ani jazyky jedné jazykové rodiny: asi 80 % populace hovoří jazyky dagestánské větve (v jejím rámci se rozlišují 4 hlavní jazykové skupiny) kavkazské rodiny jazyků, více než 18 % obyvatel patří jazykově k turkické větvi altajské jazykové rodiny a zbytek používá jazyky íránské a slovanské větve indoevropské rodiny jazyků. Nejpočetnější etnikum představují Avarové (601 000 obyvatel v r. 1989 a více než 30 % celkového počtu obyvatel Dagestánu); následují Lezginci/Lezgové (466 000), Darginci/Dargové (365 000), přikaspičtí Kumykové (282 000) hovořící turkickým jazykem, Laksové/Lakové (118 000), Tabasaránové (98 000), turkičtí Nogajci (75 000), méně početní Rutulci/Rutulové, Cachurové a Agulové (cca po 20 000) a konečně nepočetné spíše již etnografické skupiny (Tátové, Tályši, Udové, Kryzové aj.) žijící roztroušeně spíše na ázerbajdžánské straně Kavkazu.

Mezi početně významnější etnika lze ještě zahrnout Korejce (440 000) sídlící převážně v Kazachstánu, Kirgízii a na Dálném východě, Bulhary (373 000) a Řeky (358 000, převážně v Gruzii), nově samostatně registrované Krymské Tatary (272 000), turkické Ujgury (263 000, zejména v Kazachstánu), Cikány (262 000), Inguše (237 000), Tuvince (207 000), Gagauzy (198 000) a Kalmyky (174 000).

Mimo uvedených další zajímavé národnosti a etnické skupiny (vesměs s méně než 100 000 příslušníky) představují Altajci, Dungané, Čerkesové, Peršané, Abázové (Abazínci), Belúdžové (Balúčové), Asyřané aj.

Pestré etnické složení mají i klimaticky drsný a minimálně zalidněný sever a Dálný východ, i když původní autochtonní obyvatelstvo je na tomto rozáhlém území již dlouho úplně přečísleno převážně ruským, resp. slovanským živlem. V okamžiku sčítání v r. 1989 činil celkový počet příslušníků všech národností severu (etnických a etnografických skupin) pouhých 184 000, což představovalo 0,064 % celkového stavu populace bývalého SSSR. Západosibiřská etnika, mezi nimiž dominují Něnci (35 000 příslušníků) a Chantové (23 000) patří společně s malými skupinami Mansů, Selkupů, Inganasanů k uralské jazykové skupině. Na Dálném východě představují jedinou významnou národnost turkičtí Jakuti/Jakutové, vlastním jménem Sacha (v r. 1989 382 000 obyvatel, tj. 0,134 %). Také ostatní etnika, tj. Evenkové (30 000) a Evenové (17 000), Nanajci, Dolganové aj. hovoří vesměs jazyky jiných odnoží altajské jazykové rodiny. Čukčové (15 000) a Korjakové patří do zvláštní jazykové rodiny (větve).

Zcela zvláštní postavení v tomto směru mají miniaturní etnika Nivchů (Přímořský kraj a Sachalin) a Ketů, kteří hovoří jazyky nezařaditelnými do uvedených skupin. Početně nejmenší ve sčítání registrovaná etnika představují v této oblasti Enci a Orokové (cca 200 příslušníků). Stejný počet je udáván i v případě ugrofinských Livonců, žijících v Lotyšsku. Méně než 1 000 členů mají ještě ugrofinští Ižorci (prakticky asimilovaní) v Petrohradské oblasti, sibiřští a dálněvýchodní Oročové,Tofalárové (Tofové), Aleuti a Negidalci.

Prakticky celé období sovětské komunistické vlády je možné označit jako periodu rusianizace, tj. expanze (stěhování) Rusů a dalších Slovanů do vzdálenějších kulturně zcela odlišných oblastí s cílem osvojení jejich přírodního bohatství a rozšíření "vymožeností socialismu" a reálného politického a vojenského vlivu. Jednalo se de facto o vnitřní kolonizaci neruského území. Důležitou úlohu přitom sehrála povinná výuka ruštiny jako druhého (dorozumívacího) jazyka. Výsledkem tohoto procesu byla rozsáhlá rusifikace (poruštění) původně neruského obyvatelstva, i když značně regionálně diferencovaná co do míry rusifikace. Projevem jejího postupu (indikátorem) bylo, že stále větší procento neruských obyvatel ovládalo ruštinu jako svůj druhý jazyk nebo dokonce uvádělo ruštinu za svůj mateřský jazyk. Proces rusifikace pokročil do r. 1989 logicky nejvíce v rámci Ruské federace, kde z obyvatelstva neruského původu (tvořící 18 % celkového stavu republiky) 88 % hovoří rusky. Zejména v surovinově bohatých a velmi řídce osídlených oblastech Dalekého severu i Dálného východu bylo původní obyvatelstvo z velké části zcela asimilováno. Např. pouhá 2 % původních obyvatel Chanty-Mansijského a Tajmyrského (Dolgano-Něneckého) autonomního okruhu uvádějí, že ovládají svůj původní jazyk.

Taková situace se ale nikde mimo území Ruska neopakuje. Kupodivu, ale i v rámci Ruské federace se vyskytují oblasti (autonomní oblasti a okruhy), v nichž ani relativně vysokému podílu Rusů zdaleka neodpovídá zastoupení rusky mluvícího obyvatelstva. Např. v Mordvinské autonomní republice tvořili Rusové 60 % populace, ale pouze 13 % neruského obyvatelstva uvádělo, že ovládá ruštinu.

Prakticky všechny ostatní národy vykazovaly vůči rusianizaci (ruskému vlivu) poměrně značnou resistenci. S výjimkou několika oblastí Ukrajiny a severního Kazachstánu nikde podíl obyvatel hovořících rusky nepřekračoval 30 %. Nejvyšší míru rusifikace (téměř 47 % obyvatel neruského původu hovoří rusky) vykazoval logicky Krym téměř se 70 % podílem Rusů (do r. 1954 byl součástí Ruska a i nyní proklamuje svoji suverenitu) a Luganská oblast na východě Ukrajiny (43 %). Vyšší úroveň rusifikace (kolem 30 % "nerusů" ovládá ruštinu) v severním Kazachstánu šel na vrub intenzívní kolonizace (rozorání celin) realizované za Chruščeva převážně slovanským živlem.

Svéráznou aktivitu v duchu starých tradic projevují Kozáci, kteří dokonce mají privilegium nosit zbraň a jejichž zájem je především orientován na vrácení rozsáhlého (celkem se jedná o 588 000 km2) původního vlastnictví zemědělské půdy.Podobnou činnost vyvíjejí na Sibiři tzv. Sibirjakové.